Britští ESOTERIC nepatří zrovna k těm, kteří by se železnou pravidelností objižděli různé koncertní štace. Právě naopak, živých vystoupení mají za svou více než desetiletou kariéru jako šafránu, a tak tedy jakákoliv příležitost shlédnout tyto průkopníky doom metalového absurdna by se neměla propásnout. Jednu už jejich český fanoušek měl loni v Praze, kde se coby velice exotický host představili na No Merce fest-u. Tehdy jsem byl z jejich vystoupení mírně rozpačitý, což způsobil hlavně fakt, že jsem postrádal onu hnilobnou atmosféru, které jsou jejich studiové nahrávky plné.

Jako žánrově spřízněný předskokan se předvedli finští MY SHAMEFUL. Čtveřice libující si v pomalém a těžkém doom metalu však oproti britským matadorům zřetelně táhla za kratší konec provazu. Vcelku standardní a nikterak nápadité skladby, pochopitelně s dlouhou stopáží, ultrapomalými tempy a typickým hlubokým vokálem, mohly zaujmout hlavně skalní příznivce doom metalu. Jako poměrně závažný nedostatek bych viděl poněkud méně nápadů, které by jejich dlouhé a monotónní skladby nějakým způsobem oživily. Takhle ve mě z tvorby MY SHAMEFUL zůstala jen pachuť prázdnoty, kterou se kapela snaží zakrýt těžkotonážní hudební produkcí. Ovšem nestačí jen hrát pomalu, drhnout do strun a žalostně chroptět do mikrofonu.

O tom jistě ví své šestice ESOTERIC, která mě dokázala tímto vystoupením definitivně přesvědčit, že za beznadějnou atmosférou její nahrávek nestojí jen studiové mašinky, ale taktéž i schopnosti se v plném lesku předvést na koncertním pódiu. Od prvního hrábnutí do strun počala funebrální show toho nejničivějšího a nejtrýznivějšího doom metalu, jaký si lze jen představit. ESOTERIC se však navíc i umně dokáží pohybovat na hranici několika žánrů. Tam, kde končí možnosti doomu, začínají v jejich případě kralovat sludge nálady. To pokud se takříkajíc přitlačí na pilu, anebo naopak v případě uvolnění se ke slovu dostávají i nesmělé ambientní plochy. Tři kytary a šestistrunná basa společně znamenají velmi solidní základnu pro vytvoření neprostupné zvukové hradby. Kapela navíc velmi hojně využívá různých hall efektů a to nejen pro vokálné party Grega Chandlera, které díky tomu působí ještě naléhavějším dojmem, ale také pro ostatní nástroje, což vytváří mnohavrstvé zvukové obrazce dokonale sdělující atmosféru hudby ESOTERIC. Atmosféry zmaru, beznaděje a smutku.

Playlist byl složen tak, aby pokrýval celé období existence skupiny včetně loňského alba „Subconscious Dissolution Into The Continuum“. Předlouhé kompozice plné již zmiňovaných nálad a ultrapomalých a ještě pomalejších temp plynou jedna za druhou a nám ani nedochází, že s koncem té poslední od začátku tohoto představení uplynuly už dvě hodiny. Tak dlouho nás dokázali ESOTERIC „trýznit“, až jsme si masochisticky dokonce vyžádali i přídavek. V té době už pod pódiem zůstala skutečně jen hrstka z původně asi padesátičlenného obecenstva. Je fakt, že tohle vydržet až do konce bylo jen pro otrlé posluchače a zjevně nad síly i nejednoho příznivce studiové tvorby kapely. ESOTERIC jsou navíc jedna z mála metalových skupin, jejichž koncert je ideální absolvovat spíše v sedě, což pochopilo i několik přítomných, kteří si z baru přinesli židle.

Pro mě osobně překvapivě velmi dobrý zážitek umocněný nenapodobitelnou atmosférou sálající z hudby těchto Britů, kteří i nadále svým neortodoxním a zcela svébytným hudebním přístupem zůstanou na pokraji zájmu. ESOTERIC totiž patří napříč všemi hudebními žánry do málo početné skupiny interpretů schopných si svojí originální tvorbou získat veliký respekt, to však s sebou přináší daň právě v podobě existence na periferii toho, čemu se říká popularita. Nemyslím si však, že zrovna tímhle by se měl tento sextet trápit.